Dnešní ráno bylo v něčem velmi odlišné. Energie posledních dvou dnů jsou pro mě fyzicky náročné. Tělo dává signály, že někde se něco neodehrává v tom správném duchu. A tak jsem ráno odvezla syna do školky a řekla svému tělu: „jeď kamkoli tě to táhne“. Měla jsem pocit, že moje „já“ se zmenšilo na tu nejmnenší velikost a odevzdalo otěže mému tělu.
Dovezlo mě na jedno moc krásné místo, které jsem letos objevila. Zaparkovalo a jen co utichl zvuk motoru, s úlevou se opřelo o sedadlo, zavřelo oči a chtělo jen tak být. Necítila jsem žádné emoce. Jen obrovský klid. A tak moje já špitlo: „haló, a co teď? Budem tu jen tak sedět?“ Tělo nic, zcela bez odezvy. Okey, počkáme tedy.
Po chvilce vydalo pokyn, že se vedení může opět ujmout. A tak moje já, má duše zase zpátky naskočila na scénu a vyprodukovala nápad typu: „Pojďme se projít. Příroda je přesně to, co teď potřebujem. Dneska to uděláme ale úplně jinak. Žádné focení kytiček a stromů. Mobil schováme, nastartujem rychlost hlemýždě, nebudem se starat o čas a prostě jen půjdeme a necháme se překvapit tím co přijde.“
A tak jsme vyšli…
Nutno říci, že vždy když se cítím vychýlená ze svého směru, mám potřebu jít do přírody. A to nezávisle na tom jestli je pařák nebo mráz, či déšť. Prostě musím. Ze zkušeností už totiž vím, že matka příroda má pro mě odpovědi na moje otázky. A často má odpovědi i bez otázek. Jako třeba dnes.
A tak si tak kráčím a ladím se na čisto čistou přítomnost. Poslouchám šum listů ve větru, slyším i v dálce zurčet potůček, auta jsou také ještě z povzdálí slyšet. Najednou se přede mnou objeví vážka. Myslím, že byla z moji návštěvy stejně překvapená jako já z té její. A tak jsme na vteřinu stály naproti sobě, koukaly na sebe a jen tak byly. Jak vzácný okamžik to byl. Okamžik, kdy jste naprosto tady a teď, naplno soustředěni na danou chvíli a nic jiného kromě vás a vážky neexistuje.
Ano, přiznávám se, jsem milovnicí oka-mžiků.
Pokračuji tedy dál a mám ohromnou radost, protože všude kam se podívám leží zralé lískové ořechy. Za chvilku jich mám plnou kapsu a moc mě baví si s nimi v kapse hrát, sem tam si nějaký rozlousknout, sníst a samozřejmě poděkovat lísce, že je pro mě nachystala.
Začínám cítit to kouzelné propojení. Jednotu. Provázanost. Spřízněnost. Lásku. Matku přírodu jenž mě pevně objímá ve své náruči. A tak se zastavím, protože už vím, že mi chce něco sdělit. Najednou vysvitne slunce a zahřeje mé tělo, což mě lehce překvapí, protože celou dobu byla obloha zamračená a celkově i dosti chladno. Nehnutě dál stojím, čekám a hlavou mi jen probleskne: „vnímám tě, co mi chceš říci?“
Celým mým tělem proběhne husí kůže a najednou slyším: „je to nuda!“
Říkám si: „ehm, cože?“
Matka Země: „no, je to nuda.“
Já: „okey, ale co je nuda?“
Matka: „no ten život co vedeš.“
Já: „vážně? já teda nemám ten pocit.“
Matka: „protože máš pořád co dělat? Ale to, že pořád máš co dělat neznamená, že to je TO, co dělat máš.“
Já: „ticho…“
Matka: „tak jinak…chce to změnu“
Já: „blik, cvak, ahaaaa, chápu.“
Matka: „rádo se…“
Já: „děkuji“
Někdy v životě děláme spoustu věcí. Máme spoustu úkolů a povinností co „musíme“ vykonat. Jenže zkusili jste se někdy zamyslet, jestli vás to baví? Kdybych se vás zeptala: „Je to aspoň 50:50? 50% činnosti, které vás baví a 50% činnosti, které vás nebaví?“ Protože mě dnes došlo, že u mě to rozhodně 50:50 není. Řekla bych, že ani 40:60 a v poslední době ani 30:70.
Jak je to možné? Na to je jednoduchá odpověď. Nechala jsem se opět svést na cestu „musím“, „měla bych“, „tohle je teď přednější“ apod. A kdo je za to zodpovědný? Také jednoduchá odpověď – Já, Já a zase jenom Já. Nemyslím tím, že bych se vinila, to vím, že není potřeba. Pocity viny jsou jedny z těch, které jsem se rozhodla dál v sobě nevytvářet a tak se o to snažím co to jde ale! Zodpovědnost? Ano, ta je moje.
Moje je zodpovědnost za to, jak budu vést svůj život. Jen a pouze moje je zodpovědnost jak se budu každou vteřinu cítit. Moje zodpovědnost je to, jak budu reagovat na jakoukoli situaci, která mě potká. Moje je zodpovědnost jak budu trávit svůj den. Moje je zodpovědnost jak se budu chovat k sobě i ostatním. Za co ale rozhodně zodpovědnost NEMÁM, je to, jak na to budou reagovat ostatní! Já mám zodpovědnost za své konání, za reakci venku už zodpovědnost nenesu. Tohle člověk pochopí až ve chvíli kdy si to naplno dovolí žít.
Vše je o rozhodnutí. Rozhodnu se v tuto chvíli, že budu dělat tu stejnou činnost, kterou chce dělat partner? Nebo se rozhodnu, že chci dělat něco jiného? Rozhodnu se, že jeho rozhořčení mě emocionálně rozhodí? Nebo se rozhodnu, že zachovám klid? Není přeji jen právě o tomto ono „tvoření“? Ano, je.
Tvoříme svou realitu na základě každého rozhodnutí. Jenže málokdy za své rozhodnutí přebíráme i plnou zodpovědnost. A pak se zlobíme, že někdo nebo něco může za to, že to nevyšlo tak, jak jsme chtěli. Jenže nikdo jiný za naše činy zodpovědný není. A pokud se pak chceme zlobit, je-li to nutné, protože i to je naše rozhodnutí, na koho tedy? Za mě by úplně postačilo zastavit se, uvědomit si, že tuto situaci jsem si vytvořila já sama a že je pro mě ukazatelem toho, co mi dobře nedělá, následně se otočit a vydat se směrem, který je mi příjemný.
A tak děkuji matce přírodě za její dnešní moudrost a za to, že mým záměrem pro dnešní den je „prožít tento den, jakoby byl ten poslední.“
Děkuji