Začínám vnímat, že už nějaký ten čas mě to volá a vede do sféry, která je za hranicí této reality. Se zatajeným dechem, velmi pomalu a obezřetně kráčím touto krajinou, světem, místem a čekám co se objeví, co se otevře a jakou zkušenost díky tomu budu mít tu čest prožít, procítit.
Jak to místo vypadá nelze popsat… Ve skutečnosti se totiž nejedná ani o místo – prostor. Jediné co zatím vnímám je, že je tam světlo. Kdybych se měla pokusit popsat to, jak to vnímám, jak to vidím, cítím, popsala bych to tak, že se hlásí o pozornost vědomí. I když, „hlásí o pozornost“ je naprosto scestný pojem, haha. Spíš je to, jako když jedete krajinou a je tam mlha, mlha, mlha, samá mlha a najednou si všimnete, že tam v dálce je už větší světlo, možná i slunce tam svítí, je modrá obloha a po mlze ani památky ale vnímáte, že je to ještě kus před vámi.
Zajímavé je to, že tuším, co to tam je, co mě čeká až tam dojedu. Shrnula bych to pod pojmem „když spadne opona“. Cítím kdesi hluboko uvnitř sebe, že tam leží pravda, která pojednává o té největší iluzi. O iluzi ega. O tom, že když ráno vstanu, moje člověčina se každé ráno probudí a okamžitě se ztotožní s iluzí toho, že myšlenky, které mnou prochází, jsou moje. Že já je vytvářím. Že vše co mi říkají jsem Já. A přitom nejsem nic víc, než čiré světlo, které se rozpíná s nekonečno dalšími světly vesmírem.
A až nabydeme všeho, co je potřeba, začneme se smrskávat zpět do sebe. Vesmír se již nebude rozpínat ale vracet se do původní podoby. Do obrovského krystalu vědomí, kterým byl do chvíle, než se roztříštil, do momentu, který známe jako „velký třesk“. Jak zcela jasné to je.
Ego, mysl, to všechno s čím se ztotožňuji je součástí obrovské vesmírné hry. Ale když se vrátím do své Božské podstaty, která je neustále přítomna, není tam vůbec nic. Jen klid gigantických rozměrů plný slastného ticha a pozorování. Je to jako být tichým pozorovatelem a sledovat vše zpovzdálí a možná jen tak letmo se pousmívat pod vousem a nad tím, jak se to všechno bere vážně.
Jaký to má všechno tedy smysl? Jediný smysl, který to dává mě je, že to vůbec smysl dávat nemusí. Vše je jen obrovský chaos, který má řád. A už to je paradox, který ve mě vyvolává onen úsměv pod vousem. Jediné co vnímám, že je mým „úkolem“, je prožít onu zkušenost, kterou si tady onen krystal (někdo mu říká Bůh, vesmír…) chce zažít aby mohl pokračovat na své cestě, která je kdo ví jaká. A ta „moje/naše“ zkušenost je ve smyslu – být tím, kým ve své podstatě jsem – tudíž světlem, které září a osvětluje a k tomu používáme každý svůj nástroj, který si „v životě po životě“ vybereme. U mě je to třeba slovo, tanec, autenticita, optimismus…
Je to tak jedno-duché, jen je potřeba pohlédnou za onu oponu, vidět iluzi ke které se každé ráno upínáme a s vděčností a láskou ji (od)pustit. Pak se před námi otevřou brány do světů, o kterých jsme neměli ani ponětí… a možná poprvé v životě použijeme naše oči novým způsobem, způsobem, který se nedívá jen to této iluze ale vidí mnohem, mnohem dál, mnohem, mnohem hlouběji. Ne nadarmo se očím říká, že jsou bránou do duše. A já si z celého svého nefyzického srdce přeji, abychom všichni takto jednou prohlédli a vydali se směrem opačným. Směrem, který zapříčiní ono smrskávání a návrat tam, odkud pocházíme…
Děkuji…
Inspiruji svou životní cestou a vším, co mě na ni potkává.