fbpx

HEJTÍM, HEJTÍŠ, HEJTÍME.

„HEJTÍM, HEJTÍŠ, HEJTÍME“

Každý z nás se v životě setkal s nějakým nenávistným komentářem. Ať už v online světě, který je hejty doslova protkán, nebo v osobním životě. Kolikrát jsme slyšeli výroky typu: „nenávidím tě, jsi špatná, divná atd.“ – dosaďte si sami.

Nedá se tedy říci, že by někdo z nás v životě nikdy „nezahejtil“. Ovšem mám pocit, že s nástupem technologií a sociálních sítí se stal jakými digitální BIG BANG (velký třesk) a zrodil se nový vesmír. Asi není potřeba to vysvětlovat, myslím, že jsme všichni do tohoto vesmíru ponořeni víc než je zdrávo.

Nicméně jsem vám chtěla posdílet vlastní zkušenost s posledním reelsem, který měl desíti tisícové shlédnutí a stovky nenávistných komentářů. Nebudu vám tady psát co v nich bylo, protože to sama nevím. Vždy jsem jen přeletěla očima jestli má energii pozitivní či negativní. Spíše bych vám ráda řekla něco o tom, jak jsem se snažila pracovat s tím, co ve mě v minulosti tyto hejty způsobovaly za zranění a jak se mi podařilo nakonec tuto hromadu energie nepouštět do svého energetického pole.

Asi vás nepřekvapí, že tady budou lítat pojmy typu: sebehodnota, sebeúcta, sebeláska a xy dalších sebe-záležitostí.

Víte, v minulosti se mi jakákoli nevkusná poznámka adresovaná na mou osobu velice dotýkala. Otevírala ve mě stará zranění typu: „jsi moc divná a tudíž si zasloužíš jen odmítnutí“. Bylo toho mnohem více, ale toto je jedno z těch nejzásadnějších zranění. Kdykoli přišel hejt, stáhla jsem se zpátky: „Hlavně moc nevybočovat“, říkala jsem si. Co z toho, že cítím, že jsem předurčena k úspěchu? Co z toho, že po něm toužím? Co z toho, když ve mě jeden hejt způsobí větší a větší strach z úspěchu.

Věděla jsem, že na tom musím začít nějak pracovat a tak jsem si položila záměr, ať se stane něco, co mi pomůže to překonat.

No a jak jinak by to mohlo přijít než skrze velmi bolestivý hejt. Byla jsem v něm očerněna tak, že jsem v jedné minutě byla rozhodnutá, že s veškerým podnikáním končím a půjdu raději dělat do lidlu. Snažila jsem sama sebe přesvědčit, že na to nemám a že to prostě nemá smysl. A tak jsem si dovolila jít do emocí a brečela jsem dobrých 10 minut. A pak se stal z čista jasna zázrak. Najednou mě doslova osvítilo. Vážně. Doslova jsem cítila jak se mi nad hlavou rozsvítila taková ta pomyslná žárovka.

Řekla jsem sama sobě: „To mi chceš opravdu tvrdit, že svou sebehodnotu a všechno co jsi vybudovala sama, s dvouletým autistickým synem v zádech, po nocích, zmuchláš a odhodíš kvůli jedničce a nule? Kvůli člověku, který existuje ve virtuální realitě, kterého s největší pravděpodobností ani nikdy nepotkáš? To jako vážně?“ V tomhle stylu pokračoval můj vnitřní monolog ještě asi dobrou půl hodinu. Byla to smršť velmi silných uvědomění, vytahování zranění a okamžitá transformace stínů ve světlo. Prostě radikální „čistka“.

Došlo mi, že absolutně vůbec nikdo na světě, nikdy dokonale nepochopí, co přesně se snažím předávat a jaká je má vlastní filozofie, kterou si vytvářím skrze žití svého vlastního života a experimentu. Nikdo mě nemůže nikdy dokonale znát a bylo by absurdní si myslet, že ano. Nikdo nikdy nechodil v mých botách, nikdo neví čím vším jsem si prošla a tudíž jakékoli hodnocení mé osoby je naprosto subjektivní. Navíc jakákoli negace mířená ke mě, je jen odrazem toho samého člověka, který jej psal. A tak jsem narovnala svá záda a vydala se na tu cestu znovu, jinak…

Víte, paradox je, že kdybych se každého jednoho člověka na světě zeptala: „Kdyby sis mohl vybrat jestli chceš zažívat na této planetě mír, nebo války, co by sis vybral?“ Pevně, opravdu skálopevně věřím, že každý by mi odpověděl, že mír, protože takto je člověk ve své podstatě nastaven. Mír je naše lidská přirozenost. Pak mi to ale nedá a musím se zeptat znovu: „Pokud toužíš po míru, proč ty sám ty války vytváříš?“ Ať už je to skrze hejty, skrze naše činy, zkrátka a jednoduše – jsme závislí na konfliktech. A přitom každý toužíme po míru. No není to paradox galaktických rozměrů?

Když jsem pochopila jak funguje lidská programová mysl a když jsem jednoho krásného dne prozřela a viděla, jak jsme touto myslí až chorobně ovládáni, začala jsem mít ten stejný pocit, jako při těch předchozích hejtech, kdy jsem si říkala: „má to vůbec smysl tady něco předávat?“ Tentokrát jsem to cítila ale jinak. Nehráli v tom roli hejty, ale zraňovalo mě vědomí toho, že lidstvu možná už není pomoci a že jsme předurčení k vlastní záhubě. A tak jsem si i v této lítosti chvilku pobyla. Jenže pak mi došlo, že sedět tady a litovat je absolutní blbost. Dnes už vím, že lítost je cesta utrpení a učím se spíše soucitu, nicméně začala jsem pracovat na přijetí a hlavně smíření se s tím, že vše je prostě tak jak má být a evidentně i toto se děje z nějakého důvodu.

Dny, týdny, měsíce plynuly a já čím dál víc rozuměla tomu, kudy lidstvo směřuje. Směřuje k míru. Jenže jak bychom mohli dojít k míru a smíru, kdybychom si nezažili i druhou polaritu? Jak bychom mohli mír znát, kdybychom neochutnali konflikt? Přece jen žijeme ve světě duality a tak potřebujeme ochutnávat jin i jang, co myslíte?

Co by bylo bláhové, myslet si, že nás jednou spasí druhý Ježíš Kristus, nebo jakýkoli jiný spasitel. A když už jsme u Ježíše, ten byl jen ukázkou toho, co nosíme všichni v sobě. Jedním slovem – vědomí. Je na vás jestli tomu budete říkat Bůh, zdroj apod. Máme v sobě světlo plné míru a lásky. Je to naše podstata ať se vám to líbí nebo ne. A čím dříve se s tímto smíříme a začneme toto světlo v sobě objevovat a hlavně projevovat, což už se mimochodem děje, tím blíže jsme k onomu vytouženému míru. A tak si říkám: „Co ještě potřebujeme abychom se probudili a pochopili, že mír celého světa drží každý ve svých rukou sám?“

A vědomí tohoto, mi otevřelo dveře do absolutního smíru se všemi hejty. Dnes už vím, že to co o mě lidé říkají, není vůbec o mě. Jsem si vědoma toho, že dělám lidem zrcadlo. Plně přebírám zodpovědnost za své chování a konání do svých rukou ale co to dělá s druhými už moje zodpovědnost není. Stejně tak to není ani vaše zodpovědnost. Zkrátka a jednoduše je na čase začít si všímat toho, co nás na druhých tak neskutečně vytáčí, stáčet to na sebe a svá zranění, uvědomit si co mi to zrcadlí a co nejdříve si to zpracovat. Protože ať se na to dívám z jakéhokoli úhlu, stejně mě to vrací k tomu, že jediný, kdo může mír na tuto planetu přinést je každý z nás. Každý sám za sebe.

A pokud na to nechcete být sami, pak si najděte přátele, nebo komunitu stejně laděných lidí a vyražte! Vyražte na cestu míru.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *