Včera jsem vykročila naproti svým strachům. S obavou z toho co přijde, se strachem ze samotného strachu. Věděla jsem, cítila jsem, že jiná cesta se v tu chvíli nenabízí. A tak jsem se zhluboka nadechla, vydechla, narovnala záda a vykročila.
Chtěla jsem odpovědi na otázku: „Co nejhoršího se stane, když naplno otevřu své srdce?“
A odpovědi chodily. Přicházely a společně s nimi velmi svíravý pocit uprostřed hrudi.
Mysl zaujala obranný postoj a snažila se co mohla, aby mě do těchto záhadných a tajemných hlubin odvrátila. Říkala mi: „Nechoď tam, vždyť víš, že to bude bolet. Zastav se. Otoč se. Vrať se.“
A za tímto obrovským hlukem mysli se ozývalo srdce a volalo: „Není se čeho bát, pojď a obejmi mě. Otevři mě a dojdi k poznání, které tak hledáš.“
A tak jsem s obrovským strachem, ale zároveň důvěrou otevřela onu Pandořinu skříňku. To co se spustilo se těžko popisuje slovy. Moje tělo se začalo třást a přišel velmi silný pláč, který se stupňoval do vzlykání. Můj dech se velice zrychlil a já začala doslova lapat po dechu. Panika mysli, důvěra v srdci. Otevírám se ještě víc, ještě, ještě, ještě. Nechávám odejít vše co už nepotřebuji. Před očima mi běhají situace z minulosti a na základě toho docházím k uvědoměním. Všechno se to děje moc rychle.
A najednou, jako když udeří blesk – objevuje se NIC. Nic ruku v ruce s absolutním klidem a mírem. Vidím světlo. Cítím teplo. Vnímám tě. Vidím tě. Cítím tě. Samotné světlo uprostřed mého těla. A najednou mizí i tělo, mizí realita, mizí má identita.
Chvíli se to děje a pak se vracím. Nevracím se ale do stejného těla, ani do stejné identity ani do stejného vědomí. Nemůžu snad ani říci, že se vracím. Spíš mám pocit, že jsem konečně přišla a společně se mnou nové poznání.
Poznání toho, že jsem čisté vědomí, čisté božství čisté všeobjímající univerzální lásky. Jsem mikrokosmos v makrokosmu. Jsem společně se všemi lidmi a dalšími bytosti společně s celou planetou, matkou Zemí, součástí jedné bytosti, přesahující naše chápání. Jsme součástí jedné entity. Tudíž Jsem(!), a to stačí. Mám vše co potřebuji. Jsem v naprostém bezpečí a nemusím se již ničeho bát.
Odnáším si vědění toho, že už nemusím vědět, nemusím rozumět. Můžu se odevzdat do „nevím“ a spočinout v dokonalosti Bytí teď a tady.
A tak to dnes při posvátném kakau vstřebávám, těším se na svůj kmen, který tu dnes se mnou bude a těším se na to co přijde, byť vím, že je to naprosto nepodstatné.
A proto se nebojte vykročit naproti svým strachům, je to nakonec ta nejkvalitnější cesta jak najít sám sebe.
S láskou…
Inspiruji svou životní cestou a vším, co mě na ni potkává.