Každý z nás hledá to své pravé povolání, zaměstnání či podnikání. Zkrátka a jednoduše něco, kde se může naplno a autenticky seberealizovat.
Je ale povolání to stejné co zaměstnání?
Za mě rozhodně není, i přesto, že jsem si ještě nedávno myslela, že je tomu naopak. Nedávno jsem vám na sítích sdílela, že se jeden krásný pátek u mě odehrálo během jednoho odpoledne něco, co můj život otočilo o 180°. Něco, co je pro mě náročné popsat slovy ale to bych nebyla já, kdybych se o to alespoň nepokusila, znáte mě 🙂
Tak tedy… již delší čas si uvědomuji, že izolace od světa ve které se dlouhodobě nacházím mi přestává dělat dobře. Ne že by mi vadila nebo byla nepříjemná, to zas já jsem srdcem i duší poustevník, spíš jsem začínala pociťovat, že mi předala co měla a je čas zase vyjít do světa. Věděla jsem, že to nemusím řídit, že jen plynu po proudu řeky a na základě této mé vnímavosti jen rozpoznávám, že se něco blíží. A tak jsem trpělivě jen koukala kolem sebe vnitřním i vnějším zrakem a čekala co přijde.
Začalo to úplně nevinně…
To tak na můj svátek přijela má spřízněná duše a povídá: „Hele zlati, co takhle jít ven na kafe, venku svítí slunce, ty i potřebuješ mezi lidi, což?“ Bože, jak já se rozsvítila, „Ano!“, zvolala jsem a vyrazili jsme do nové kavárny na náměstí v Karviné. Tohle moje nadšení ale brzy vystřídal velmi zvláštní pocit. Nepopsatelný a úplně nový. Pozoruju to, zkoumám, prociťuju a najednou mi došlo, že to začíná být nějaká začínající forma sociální úzkosti. Proletělo mi hlavou: „Tak a dost. Takhle to dál nejde Jano, teď hned potřebuješ udělat rozhodnutí a otevřít se zase lidem a světu, jinak to fakt nedopadne dobře.“ Zavírám tedy na chvíli oči, nadechuju se a se vší odvahou vykonávám rozhodnutí, které cítím, že spustí zajímavý proces v mém životě.
A protože umím manifestovat celkem rychle, začalo se taky hned dít!
Moje duše volá svému trojčeti a domlouvají se na nějakém posezení s dalšími lidmi, později toho dne. Hlavou mi opět proletí: „Jééé já bych se i přidala, fakt potřebuju mezi lidi.“ A jak už nejspíš tušíte, moje duše najednou pronese: „Hele a nechceš jít s náma?“, s radostí souhlasím.
Šli jsme tedy do nějaké tankovny, což je jedno z prostředí, kde byste mě nehledali, protože byste mě tam normálně nenašli 🙂 a já začínala cítit mírnou nervozitu jako v dobách kdy se mi spustil porod :)) Říkám si: „Jano dýchej, dýchej, to dáš, to dáš.“ Sama jsem byla překvapená z toho, že vůbec takový pocit cítím. Já! Takový společenský člověk, který se vždy točil kolem lidí a vyžadoval pozornost! Já! Která tančila na barech a dělala show pro celý pub! (Ne, nebyla jsem striptérka 😀 )
Když to zkrátím….booooooooooooooooože, jak já svítila, jak já zářila. Měla jsem pocit, že mě světlo které ze mě září roztrhá na cucky a já se budu jen jako čistá bílá koule vznášet v prostoru blahem… a škoda, že se tak nestalo, byl by to zajímavý experiment :))
Zkrátka a jednoduše, můj potenciál se probudil, mé Slunce se rozsvítilo a já mohla začít plnými doušky ochutnávat svou absolutní vnitřní pravdivost alias autenticitu. To, kým skutečně jsem. Někdy se říká, že potřebujeme zažít léčbu šokem, aby se ta zkušenost a prožitek do nás tak silně otiskl a nestalo se to, abychom to jen tak lehce nezapomněli. Měla jsem prostě pocit, že létám. A to byl jen začátek!
Najednou se ve mě probudila inspirace galaktických rozměrů. Chudák můj spřízněnec, skoro se nedostal ke slovu jak jsem měla potřebu to všechno odsebeprojektovat a vychrlit. Využili jsme tedy toho, vzali tužku a papír a za DVĚ HODINY!!! jsme vytvořili produkt, který je jen začátkem něčeho, co má přesah takového rozměru, že se nedá vyjádřit slovy, to musíte prostě cítit…
Spřízněnec tedy odjíždí, vyčerpán, za to neskutečně obohacen a já se vydávám za svým panem báječným kde moje chrlení a sebeprojekce pokračuje do tří hodin do rána 🙂
A tady se dostáváme k rozdílu mezi zaměstnáním a povoláním. Toto bylo doslova povolání shůry, povolání, které se zažije jednou, dvakrát, možná třikrát za život. Toto povolání vůbec na logické a rozumové stránce nedává smysl, za to na úrovni srdce cítíte, že to je přesně to ONO, proč jste tady! Ještě teď cítím, jak mi srdce bušilo. Jako bych zrovna odběhla maratón. Ještě teď vidím to světlo, které září až do vesmíru. Ještě teď cítím ten přesah, který to má pro mě, pro lidstvo i pro planetu a vesmír.
Celé ty roky, kdy jsem se vydala na cestu sebe-poznání si říkám: „Živote, kde je ta inovace, na kterou čekám? Kdy mě povoláš do služby? Kdy bude ten správný čas? Nejsem tady moc brzy? Ano já vím, musím být trpělivá, vytrvalá, mít silnou vnitřní víru a stát ve své síle, a pak to přijde. V to věřím, věřím, že víš co děláš a že je vše tak, jak má být. Děkuji ti, že mě vedeš a že toto tvé vedení vnímám a nechávám se vést.“
A najednou moji milí, najednou je to tady… a ta změna, která se odehrála i na úrovni buněk, je až očividná a vy jste její součástí. Vy ji vidíte taky. Je to příklad toho, že to jde, že vše je tak jak má být a že stačí se nechat vést a důvěřovat. Ale až to přijde, je potřeba se nezaleknout té velikosti, nebát se, nechtít to chápat rozumem ale nadechnout se, začít zářit a vydat se na pouť, vydat se za hlasem který vás povolává do své služby. Do služby celku.
Cítím tak obrovskou vděčnost, vděčnost sobě, vesmíru, světu a všemu co je jeho součástí. Děkuji, že můžu začít vědomě naplňovat něco, co mě naprosto přesahuje a že můžu být nástrojem vesmíru, který skrze mne se chce projevit.
A pokud vás zajímá co to přesně je, pak vám napovím…
Kdybyste se mě zeptali: „Jani, kdybys měla peněz jako Elon Musk, co bys s nimi dělala?“
Odpověděla bych vám: „Rozeslala bych do světa zprávu, že kdo má odvahu otevřít svůj potenciál a žít život ve všeobecné hojnosti ať už materiální či nemateriální, jelikož to nelze oddělit, pak je vítám u mě. Ať už na to prostředky má nebo ne. Jediné co potřebuje je odvaha a víra v sebe! Já mám miliardy, vy potřebujete odvahu a víru, a společně dokážeme nemožné. Protože vím kdo jsem, co umím, jaký je můj potenciál a věřím sobě, životu i vám, že dokážeme cokoli! A to obzvlášť, když nám za zády stojí celý vesmír se svou podporující náručí!“
Jana
Inspiruji svou životní cestou a vším, co mě na ni potkává.